Gymnázium Boskovice

Archiv

Sluníčkový den

Dne 17. 4. se naše škola již tradičně připojila k charitativní sbírce organizované NF Rozum a cit – pod názvem „Sluníčkový den“. Deseti studentům se podařilo prodat 370 sluníček a vybrat 11 846 Kč.

MUN 2008

Když zmíníte BERMUN v rozhovoru se zcela nezasvěceným člověkem, vybaví se mu mizející lodě v Karibiku (vlastní zkušenost). Když o BERMUNu začnete s člověkem informovaným, řekne vám, že se jedná o berlínskou verzi Model United Nations. Ale co si představíte pod Model United Nations? Pokud omluvíte palčivou subjektivitu nepokorného teenagera, povím vám o tom:
Model United Nations v podstatě znamená, že si několik stovek vyvolených nadějí planety Země (puberťáci, kteří ve škole projevují známky hyperaktivity) ze všech jejích koutů hraje na OSN. Se vším všudy: obleky, líbezné „Je si ctěný delegát vědom toho, že… “ formulky, skrutátoři, rezoluce, námitky, pozměňovací návrhy a sušenkové přestávky, právem označované za nejproduktivnější část každého dne.
Nikdy nezastupujete tu zemi, ze které opravdu pocházíte (v mé komisi, Special Conference, věčně chyběla delegace České republiky – jelikož nemám žádné problémy s komunikací, vždycky se na mě při kontrole docházky otočil celý sál) a mluví se anglicky. To všechno ve městě, kde z nadzemky vidíte památku vedle památky (… a vedle gigantického obchodního centra…) a na každém rohu prodávají to nejlepší latté, co kdy ochutnáte; ve městě, kde hlavní nádraží je čistší než váš obývák; ve městě symbolizujícím rozdělení jediné a spojení mnoha kultur; ve městě, do kterého se prostě budete vracet. Trvá to dohromady čtyři dny a na konci je večírek – příležitost poobjímat se (naše delegace se skládala z děvčat bezkonkurenčně dobrého vychování takže pouze ve vší slušnosti) a přebrat si, co si vezete domů.
2008 byl můj první BERMUN – takže jsem si dovezla to, co jsem vám výše předala, plus základní právnickou slovní zásobu, závislost na želé myších, pár desítek emailových adres a něco, co nemůžu popsat, ale projevuje se to neustálým usmíváním se při vzpomínání a zasněným vzdycháním, když někdo zmíní příští listopad.
Takže až před vámi příště někdo začne o BERMUNu, máte oficiální svolení použít můj výklad jako zdroj myšlenek pro své kreativní lži. Můžete třeba říct, že BERMUN mění svět – což podle mě není úplně pravda, i když z dnešních studentů jednou snad vyrostou skuteční delegáti, kteří opravdu svět měnit budou. Nebo že BERMUN může ovlivnit osobní svět jedince. To bude pravda s vykřičníkem. Řekla bych.

VÁNOČNÍ ZVRHY ve Vídni

Každoročně se otvírá možnost studentům gymnázia, aby na vlastní kůži okusili spolu s profesorským doprovodem pravou předvánoční atmosféru, přenesenou do německého jazyka. Pod zástěrkou exkurze jsem se připojila už podruhé k výpravě dvou autobusů za vídeňskými trhy a chutí ovocného punče.
Čtvrtek 29.11.07 (velmi brzy) ráno; přimrzlé chodníky, eura cinkající v kapse a čaj pozvolna chladnoucí v termosce. U busů jsme se nesešli v plném počtu (hlavně jsme oplakali „slzavým údolím“ absenci ochořelého p.prof. Režného), přesto jsme usazeni do sedaček prokličkovali jižní Moravou do rakouské metropole.
Okolo jedenácté jsme obhlédli exteriéry známého bytového domu architekta Hundertwassera. Z výkladu p. prof. Skořepové jsme však již věděli, že pan Hundertwasser se ve skutečnosti jmenoval Stowasser a poněmčil si jméno. Jako vlastenci (po vzoru p.prof. Lackové) jsme proto nezakoupili žádných z jeho (předražených) obrazů v blízké galerii a raději nasedli zpět do tepla dopravy.
Byli jsme zavezeni k muzeím na Marie-Theresien Platz a započali pochod městem projitím Hofburgu. Vskutku impozantní prostor pro pronášení Hitlerova projevu o anšlusu.
Na obchodní ulici Am Graben (Na Příkopě) jsme okukovali přezdobené vitríny a kousky nejluxusnějších světových značek. K tomu jsme ještě museli očima hypnotizovat světelnou výzdobu, nebezpečně se pohupující nad našimi hlavami.
Jak jsme již řekla, do Vídně jsme se školou putovala podruhé, domluvila jsem se proto s „mojí bandou“, že se trhneme od skupiny p.prof. Borkové (která našemu autobusu dělala druhý doprovod) a vydali se na důkladné zkoumání nitra Vídně sami. Nejprve jsme fotograficky zdokumentovali útroby St. Stephans Dom, dominanty centra. Od nápadu počítání barevných střešních tašek jsme však raději upustili. Naším cílem byl totiž nedaleký dům v zapadlé uličce, údajné místo, kde Mozart komponoval operu Figarova svatba. Více nás však zaujali malé obchůdky rozeseté do přízemích starých staveb.
Pak už naše srdce patřila jen vánočním trhům. Nejprve konzumace svačinky, doma nachystané, na náměstí Am Hof s výhledem na krámky s pestrým zbožím. Totéž, ani ne v bledě modrém, spíš to stejné, jsme viděli i na Marie-Theresien Platz, kam jsme se znovu vrátili. Bytové serepetičky, dětské hračičky, laskominky. Proč chodit do jednoho z muzeí (mimochodem Přírodovědeckého a Uměleckohistorického), když máme ohromnou výstavu zadarmo? No ne?
Jen na okamžik jsme si odskočili k jinému tématu a to, když jsme odhlasovali výpravu do nejstarší vídeňské pekárny. Na adrese dle průvodce se ale za okny skvěla jen jakási hogo-fogo restaurace, takže jsme zapluli zase na trhy. Tentokrát ty největší.
K radnici jsme se připlížili takticky zezadu a jejím nádvořím prošli do síně, místa konání dětských rukodělných prací v rámci adventu. Vonělo to tu krásně po cukroví, ale síla punče byla silnější. Za tři „éčka“ nám jahody/třešně/… driftovaly v hrníčcích. A v potemnělém večeru nasvícené Nové radnice chutnaly báječně i kaštany…
Hanka Trnečková

Model United Nations

Mezinárodní studentská konference, vedená přesně podle řádu a protokolu jednání OSN.
Gymnázium Boskovice se pravidelně zúčastňuje konference na americké škole v Berlíně (JF Kennedy School), která se koná každý rok v listopadu. Studenti pracují v jednotlivých komisích: Human Rights, Environment, Political, Disarmament a Special Conference ( kde se téma každoročně mění podle aktuální situace ve světě).
V každé sekci je několik desítek studentů z různých zemí, kteří projednávají a obhajují rezoluce na daná témata. Jednotliví delegáti většinou nezastupují svou vlastní zemi, ale hájí barvy země, která jim byla přidělena: (proto Model United Nations). S danou zemí se musejí předem důkladně seznámit, prostudovat její vnitřní poměry i zahraniční politiku, aby dokázali fundovaně hájit a prosazovat její zájmy.
V letošním roce jsme byli pověřeni zastupováním Albánie, jedné z nejchudších zemí Evropy, která kdysi, tak jako my, patřila k zemím socialistického tábora, ale málokdo o ní ví více než to, kde leží. Naše delegátky se tedy snažily zviditelnit nejen Gymnázium Boskovice, naše škola si ostatně v Berlíně už dobré jméno získala a stále udržuje, ale i tuto chudou a neprávem opomíjenou zemi.

Kulinářské umění mělo své velké finále

Ve dnech 3. až 5. listopadu proběhlo v rámci lipských veletrhů finálové kolo soutěže Mladých evropských kuchařů. Studentky našeho gymnázia Marie Henková, Zuzana Hošková a Jana Hlubinková se sem pod vedením paní profesorky Stanislavy Škvařilové probojovaly díky vítězství v Magdeburgu na jaře tohoto roku. Dívky získaly se svým regionálním pokrmem třetí místo a úspěšně tím ukončily působení v této soutěži.

Praga mater urbium

Praga mater urbium (Praha matka měst) aneb V Praze bejvávalo a stále je blaze (Cestopis, kterak oktáva boskovického gymnázia objevovala kouzlo a půvab Prahy, 25. 9. – 27. 9. 2007)
V úterý 25.  září 2007 se kolem sedmé hodiny ranní na nádraží ve Skalici nad Svitavou tísnila skupinka studentů oktávy boskovického gymnázia, kteří se chystali pod vedením své třídní učitelky Jitky Stloukalové a  učitele českého jazyka Josefa Prose na třídenní exkurzi do Prahy. Po příjezdu lokálky od Boskovic se počet účastníků zvýšil a  do myslí všech se začaly pomalu vkrádat otázky: „Jaká bude cesta? Co počasí? Vyplní se předpověď?“ Rychlík do Prahy přijel včas a  studenti i učitelé se snažili najít volná místa. V Letovicích se připojila poslední malá skupinka a celá expedice v počtu 29 se blížila rychlým tempem ku Praze.
Do Prahy na hlavní nádraží jsme dorazili po desáté hodině. Celé nádraží připomínalo velký pístový stroj, lidé neustále pendlovali mezi nástupišti a  halou. My jsme se svižně přesunuli na Opletalovu ulici k  zastávce tramvaje č. 9. Drobná komplikace nastala, když tramvaj sice přijela, ale byla plná pasažérů. Odvážnější studenti pod vedením Josefa Prose do tramvaje přesto vstoupili, ostatní členové výpravy zůstali na zastávce. Vystoupili jsme na stanici Lazarská a za chvíli přijela moderní velká tramvaj, která přivezla zbytek expedice. Přes Spálenou ulici jsme dorazili až na ubytovnu U Bubeníčků v ulici Myslíkova. Rozdělení do pokojů proběhlo velmi rychle, dokonce bylo vyhověno všem požadavkům. Pouze jediný atraktivní dvojlůžák si pro sebe vyhradili pedagogové, aby měli v noci klid. Pokoje svým zařízením nápadně připomínaly holobyty (jednoduchá lůžka, stolky, věšáky), chyběly skříně a poličky, o židlích ani nemluvě. Teplá voda však byla k dispozici po celý den. Trochu jsme se osvěžili, lehce pojedli a vyrazili do víru velkoměsta.
První cesta vedla podél Vltavy směrem k Národnímu divadlu, kde jsme si připomněli význam zlaté kapličky po českou kulturu. Z vývěsky jsme zjistili, že i tzv. seriáloví herci se mohou uplatnit v klasických inscenacích na prknech, která znamenají svět. Chvíli jsme se zahleděli do velkých oken poetické kavárny Slávie (zde se scházeli herci po představeních a vyslechli první kritiky svých vystoupení). Nikoho známého jsme tam neviděli, bylo ještě brzy. Cestou po Národní třídě jsme obdivovali krásné fasády secesních domů a zastavili jsme se u malého památníku, který připomínal brutální zásah policejních jednotek proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989.
Na Jungmannově náměstí byla socha národního buditele ovinuta plachtou a lešením, což jí dodávalo lehce postmoderní výraz. Prosmýkli jsme se malou uličkou až do romantického zákoutí zahrad františkánského kláštera. To místo je velmi zajímavé. Málokdo by očekával v centru Prahy oázu klidu a pohody, jakou představují zahrady s hřišti a lavičkami zejména pro studenty a maminky s dětmi. Pasáží jsme prošli až na Václavské náměstí. Pohlédli jsme na Národního muzeum, sochu svatého Václava i na hotel Evropa, kde se údajně odehrával příběh Jak jsem obsluhoval anglického krále.
Začalo mírně poprchávat, a tak jsme se přes Můstek dostali poměrně rychle na Staroměstské náměstí, kde jsme měli objednanou prohlídku radnice. Přivítala nás starší erudovaná paní, která nám postupně ukázala jednotlivé reprezentační sály radnice včetně podzemí. Měli jsme možnost si prohlédnout gotickou kapli, strojovnu orloje, Brožíkovy obrazy s historickými náměty, přijímací sál upravený ve stylu kubismu i gotické a románské sklepení. Před radnicí jsme si připomněli velkou tragédii, jež se odehrála 21. června 1621. V místech označených 27 kříži ukončili život mučednickou smrtí na popravišti čeští šlechtici, rytíři a měšťané, kteří se účastnili povstání proti Habsburkům. Potom dostali studenti rozchod, aby se občerstvili a mohli si trochu vydechnout.
Naše další odpolední cesta pak vedla po stopách korunovace českých králů Karlovou ulicí k Vltavě. Šli jsme kolem renesančního domu vyhlášeného pražského železářství U Rotta (dnes se tam bohužel prodávají výrobky ze skla). Minuli jsme též známou pivnici U zlatého tygra, kde býval častým hostem Bohumil Hrabal a nechával se inspirovat k literární tvorbě. Pokračovali jsme dále k baroknímu komplexu církevních staveb Klementinum. Naskytl se nám pohled na panorama Hradčan. Odtud jsme se dostali až k budově divadla Na zábradlí. Tam jsme se zorientovali a za mírného deště jsme podél řeky postupovali na ubytovnu. Zde jsme se mohli v klidu připravit na večerní divadelní představení.
Mezitím přestalo pršet, a tak jsme v dobré náladě vyrazili do města (tentokrát za divadelní kulturou). V divadle Na zábradlí jsme byli velmi brzy, tudíž jsme si mohli zpříjemnit čekání na představení v divadelní restauraci. Pohodlně jsme se usadili v předních řadách. Mnohé návštěvníky poněkud překvapila jednoduchost a strohost scény. O to působivěji vyzněla hra autora Jáchyma Topola Cesta do Bugulmy s výstražným podtitulem Requiem za východní Evropu. Jednalo se o postmoderní vizi světa po atomové katastrofě. Evropa je v troskách, pouze na Sibiři funguje ze setrvačnosti mechanismus jakéhosi příšerného gulagu. I když téma nebylo příliš optimistické, působivé zpracování, bouřlivé dialogy a taneční kreace nemohly nikoho nechat lhostejným.
Po skončení představení jsme se prošli uličkami kolem Náprstkova muzea a Betlémské kaple až na Národní třídu. Tady dostali studenti rozchod, aby si mohli v atmosféře večerní Prahy v klidu utřídit dojmy. Kolem jedenácté hodiny večerní jsme se sešli na ubytovně a první den v Praze byl šťastně za námi.
Ve středu 26. září ráno nás sice čekalo velmi chladné počasí, ale nepršelo. Posnídali jsme a pěšky jsme vyrazili přes most Legií obdivovat část Prahy, která se nachází na levém břehu Vltavy. Nejprve jsme se zastavili u památníku obětem komunismu, na kterém se podílel sochař Olbram Zoubek. Poté jsme se rozhodovali, zdali použijeme lanovku na Petřín, nebo zdoláme výstup pěšky. Tři dívky nakonec vystartovaly a to rozhodlo. Cestou na Petřín jsme se zastavili u pomníku knížete české poezie Karla Hynka Máchy. Připomněli jsme si také jeho cestovatelské záliby. Na Petřín jsme dorazili v 10 hodin, kdy se celý areál otevíral. Studenti dostali rozchod a každý se pobavil podle zájmu (někteří skončili v bludišti, jiní na vrcholu rozhledny, část zaujala expozice o Járovi Cimrmanovi, další poseděli v bistru u kávy a jedna skupinka dováděla na dětském hřišti u obří houpačky).
Poté jsme přešli až k Strahovskému klášteru, odkud jsme pokračovali k Černínskému paláci a baroknímu poutnímu místu Loreta. Pod vedením Josefa Prose jsme opustili davy turistů a podnikli krátkou cestu do Nového světa. Tak se nazývaly domky řemeslníků a obchodníků, které dnes obývají hlavně umělci. Zčistajasna jsme se před polednem objevili mezi turisty na Hradčanském náměstí. S napětím jsme sledovali slavnostní výměnu stráží před Pražským hradem. Postupně jsme se prošli celým areálem Hradu (Matyášova brána, katedrála sv. Víta, královský palác, bazilika sv. Jiří, Lobkovický palác). Mohli jsme obdivovat a porovnávat jednotlivé umělecké styly od strohosti románských staveb, přes mystickou vznešenost gotiky, harmonii renesance, patos a monumentalitu baroka až k uměřenosti klasicismu a historismu. Následoval rozchod na individuální prohlídku pro český národ posvátných míst.
Sešli jsme se u sochy prvního českého prezidenta T. G. Masaryka, naslouchali hudebníkům a pomalým krokem sestupovali Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí. Tam jsme se opět rozešli za malým občerstvením. I když se v blízkosti nachází všudypřítomný McDonald, potěšující bylo, že mnozí z nás dali přednost klasické staročeské pivnici U kocoura, kde se u jednoho velkého stolu mohli setkat učitelé se svými studenty.
V odpoledních hodinách jsme po dobrém jídle směle vyrazili do Valdštejnského paláce, kde se nachází sídlo Senátu České republiky. Než začala vlastní prohlídka, museli jsme projít bezpečnostním zařízením – detektorem na kovy, rentgenována byla i naše příruční zavazadla. Uvítala nás mladá sympatická vzdělaná průvodkyně, která nás podrobně seznámila se životem Albrechta z Valdštejna a provedla barokními historickými sály, až jsme se dostali do zasedací síně senátu. Tady průvodkyně velmi ochotně a trpělivě odpovídala na různé všetečné dotazy studentů, které se týkaly činnosti a fungování tohoto zákonodárného sboru. Nakonec jsme měli možnost pokochat se nádherným prostředím valdštejnských zahrad.
Další cesta pokračovala proti proudu Vltavy směrem ke kouzelné pražské čtvrti Kampa. Tady jsme mohli přemítat nad mizející krásou staré Prahy, protože celé okolí včetně Karlova mostu připomínalo Disneyland a bylo doslova našlapáno turisty. Potom následoval rozchod, během kterého jsme se přemístili na pravobřežní část Vltavy do Starého města pražského. Protože se studenti v Praze už velmi dobře orientovali, dali jsme si sraz přímo na ubytovně U Bubeníčků, abychom společně mohli obdivovat noční osvětlenou Prahu.
Vydali jsme se na putování po pražských mostech. Nejprve jsme šli k Jiráskovu mostu. Socha Aloise Jiráska nápadně připomínala sochu Josefa Jungmanna tím, že byla zahalena lešením. Zato Tančící dům se zaskvěl v celé své kráse a jedinečnosti. Kontroverzní ozdobu Rašínova nábřeží jsme mohli obdivovat pouze z chodníku. Plánovaná cesta na střechu domu do prostor vyhlídkové restaurace se nemohla uskutečnit, protože po celou dobu našeho pobytu v Praze se tam konaly různé VIP akce. Tedy snad někdy příště. Přešli jsme k Palackého mostu a po něm na Smíchov a kolem Dětského ostrova znovu k mostu Legií, kde jsme ráno začínali prohlídku Prahy. Tak jsme opsali pomyslný elipsoid a zase jsme se rozešli potěšit se atmosférou noční Prahy, abychom se kolem jedenácté hodiny opět setkali na ubytovně.
Poslední den pražského pobytu ve čtvrtek 27. září se počasí poněkud zhoršilo. Přesto jsme se nedali odradit od původního záměru navštívit Vyšehrad. Po snídani jsme se vydali na Karlovo náměstí a tramvají č. 18 se přesunuli do blízkosti vyšehradského návrší. Potom jsme stoupali ulicí Lumírovou a malým úzkým podchodem pronikli do nitra vyšehradské pevnosti. Nejdříve jsme se zastavili u jedné z nejstarších dochovaných staveb v Praze – rotundy sv. Martina. Dále na nás čekala přívětivá stařenka – průvodkyně, která nás jako myška protáhla spletí chodeb pod vyšehradskou skálou. V lapidáriu jsme měli možnost obdivovat originály barokních soch z Karlova mostu. Potom jsme se přesunuli ke kostelu sv. Petra a Pavla, původně románské stavby s velmi zajímavými úpravami z 19. století. Prošli jsme kolem Myslbekových sousoší slovanských mýtických hrdinů. Zastavili jsme se u Libuše s Přemyslem a naslouchali kněžně, jak věští slávu Praze. Následovala návštěva vyšehradského hřbitova Slavína, kde jsme již individuálně mohli rozjímat nad tím, kolik slavných osobností (spisovatelů, vědců, umělců i sportovců) daly české země Evropě a lidstvu. Blížila se polední doba, a tak studenti dostali rozchod po Vyšehradě, aby se mohli ohřát a posilnit.
Za mírného deště jsme pokračovali sestupem z vyšehradské skály k vltavskému břehu. Minuli jsme velmi zajímavé kubistické stavby architekta Josefa Chochola a podél řeky jsme došli až ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje. Na tomto místě se v kryptě chrámu ukrývali stateční čeští parašutisté, kteří 27. května 1942 provedli v Praze atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. S pohnutím jsme v tichosti prošli podzemí kostela.
Následoval rozchod na kávu, na ubytovně jsme si vyzvedli zavazadla a tramvají č. 9 jsme se dopravili na hlavní nádraží. Usadili jsme se do rychlíku Praha-Přerov, který však nabral mírné zpoždění, a tak se v České Třebové přestup na rychlík Hradec Králové-Brno změnil v poklus. Poslední přesun jsme zvládli výborně. Od Svitav jsme již mohli podávat zprávy, že se všichni vracíme v pořádku domů bohatší o nevšední zážitky z matičky Prahy.
PhDr. Josef Pros

Adresa

Budova školy Gymnázium Boskovice,
příspěvková organizace
Palackého náměstí 222/1
680 11 Boskovice
tel. 516 802 211
fax. 516 453 559
email: info@gymbos.cz
ID datové schránky: avnb89q
facebook:
IZO: 102007934

Odkazy

e-twinning
Comenius
ingenious
MUNI
esa

Počítadlo

TOPlist