OSLAVY VÝROČÍ ZALOŽENÍ GYMNÁZIA
Vážení rodiče, žáci, absolventi a přátelé Gymnázia Boskovice, vzhledem k mimořádným opatřením spojených se šířením nemoci covid 19 jsme se rozhodli přesunout den otevřených dveří u příležitosti 120. výročí vzniku naší školy z 24. 10. 2020 na 29. 5. 2021. Děkujeme za pochopení.


Archivy

45 let na Gymnáziu Boskovice

Víte, kdo je RNDr. Marie Minxová?

Profesorka Gymnázia Boskovice s aprobací zeměpis, anglický jazyk. Učitelka, několikanásobná třídní učitelka, kolegyně, drobná, vitální a svérázná žena, která se zapsala do paměti a srdcí bezpočtu studentů i kolegů. Mnohé své studenty ovlivnila natolik, že si zvolili studium angličtiny či zeměpisu a pokračují tak v jejím odkazu. Za 45 let jejího působení na Gymnáziu Boskovice se ve vedení školy vystřídalo 5 ředitelů, desítky kolegů učitelů a 3 školníci. Učení a práce se studenty se staly jejím posláním i koníčkem, škola místem, kde trávila většinu svého profesního i soukromého života. Pracovala na mnohých školních projektech, tlumočila, překládala, starala se o rodilé mluvčí, kteří po r 1989 působili u nás na škole, organizovala školní zájezdy do Anglie. Žáci, které učila, se stali jejími dětmi a škola druhým domovem.

Na závěrečné poradě 30. června 2020 se vedení školy i kolegové učitelé s Marie Minxovou, po 45 letech kariéry učitelky, loučili. Kolegové pro ni připravili anketu, aby tak s „Maruškou“ mohli ještě na okamžik pobýt, nechat ji zavzpomínat, podělit se o její pocity, zážitky a dlouholeté zkušenosti pětačtyřicetileté kariery pedagoga.

Děkujeme Marii Minxové za její práci na Gymnáziu Boskovice. Za vše, co škole dala, jí patří uznání a velké díky.

Za všechny učitele gymnázia Mgr. Jiřina Bártová

MMM (MEMORIES of MARIE MINX)

Na závěrečné poradě 30. 6. 2020 v „křesle pro hosta“ Marie Minxová odpovídala pohotově na zadané otázky:

1. Řekni nám krátce něco o tom, jak jsi vyrůstala a jaké byla doba tvého dětství.

Vyrůstala jsem na vesnici, a jako všechny děti jsem od mala pomáhala doma, když bylo potřeba, nebo na poli, od sbírání klásků a prostírání povřísel (Ví vůbec ještě někdo, co je to povříslo?) až po nakládání do mlátičky. Jezdila jsem z polí a luk na fůře sena nebo obilí, tedy naprosto v rozporu s jakýmikoli bezpečnostními předpisy. Teď by asi rodiče stíhala sociálka, ale ta tenkrát snad ani neexistovala, a v podstatě ani nebyla potřeba. Děti považovaly za samozřejmé, že ctí a respektují své rodiče, a moji bráchové občas dostali páskem nebo vařečkou. A nic to neměnilo na vztahu a lásce k rodičům. Ten jsme si uchovali i v dospělosti. Můj otec zemřel asi v mém současném věku, měl podlomené zdraví jednak z totálního nasazení, a pak z perzekuce komunistickým režimem, ale o maminku jsme se spolu s bratry starali až do konce, a nikdy ji nenechali samotnou. Moji rodiče se s námi nikdy neučili, nebylo to třeba, úkoly jsme si dělali sami a bez řečí. Jen zkontrolovali, jestli jdeme do školy v pořádku, a pak na rodičovských schůzkách, jestli řádně prospíváme. Maminka občas vykládala, jak ráda chodila do školy, protože v učení vynikala, a věděla, že ji pan řídící bude chválit. Na další školy ale nebyly peníze. Otec měl mistrovskou školu a byl výborný krejčí. Toto nadání jsem bohužel nezdědila. Přes spoustu domácích i školních povinností jsme našli vždycky spoustu času na lítání po venku s ostatními vrstevníky. Byla spousta zábavy a legrace a domů se obvykle šlo až večer. Mateřská škola u nás vznikla, až když já jsem šla do první třídy, což jsem považovala za velkou nespravedlnost. Ani doma, ani ve škole nebyla žádná technika. Když jsem byla malá, v celé dědině byla jediná televize a občas se pod oknem onoho domu krčila kupa dětí, snažících se něco zahlédnout. Naše první televize značky Rubín měla malou oválnou obrazovku ve velké bedně a obraz v různých odstínech šedi. Nicméně, jako děti jsme vždycky doufali, že naši rodiče usnou, než začne večerní program. Ten jsme měli zakázaný, i když ve srovnání s dneškem to byl nevinný čajíček. Ale měli jsme knížky, a když jsem později objevila ve staré skříni tatínkovy divadelní scénáře, přelouskala jsem je všechny. Můj otec režíroval místní ochotníky, doma byl přísný, ale na jevišti úžasný komik, a maminka, ač ve skutečnosti spíš veselá, byla na jevišti skvělá tragédka. I já jsem hrávala, ale spíš ve školních představeních.

Mám ale dojem, že dnešní děti už si neumějí hrát, jako kdysi my, ne s něčím, ale „na něco“, jako jsme si s kamarádkami hrávaly na maminky, na školu, na prodavačky, nebo třeba na krasobruslařky. Pamatuju, jak jsem „komentovala“ mistrovství světa na louce za dědinou.

2. Jak se stalo, že jsi v době totality vystudovala angličtinu a jaké to bylo?

Anglicky jsem se začala učit v patnácti letech, v prvním ročníku gymnázia, které tehdy bylo tříleté a jmenovalo se SVVŠ. Do té doby jsem neuměla opravdu ani slovo a ani mě nenapadlo, že bych se anglicky učila. Nebýt nečekaného nápadu mé spolužačky, že si vezmeme jako druhý jazyk angličtinu, na který jsem, Bůh ví proč, bez rozmýšlení řekla: „Tak jo,“ byl by se můj život odvíjel úplně jinak. Ale brzy jsem zjistila, že mě to baví a jde mi to prakticky samo, a když byla možnost, dělala jsem i věci navíc. Těch možností ale moc nebylo. Kupovala jsem si jediný časopis, který byl k dispozici, napůl anglický, napůl francouzský: L’amitié – Friendship. Žádné anglické knížky nebyly k mání, o cestování se nám mohlo leda zdát, ani dopisování se nedalo sehnat, a navíc jakýkoli pokus se k něčemu dostat byl nanejvýš podezřelý. Přesto jsem po třech letech udělala přijímací zkoušky na Filosofickou fakultu UJEP v Brně, tedy dnešní Masarykovu univerzitu, a dostala se mezi deset vyvolených, kteří nastoupili na pětileté studium oboru anglický jazyk – zeměpis. Tam jsem v roce 1975 promovala. Teprve po 14 letech učitelské praxe jsem se poprvé dostala do Anglie, paradoxně v létě roku 1989. Po letech vytrvalého a marného posílání žádostí, které musely projít schválením KSČ, což byl u mě trochu problém, jsem se konečně dostala na měsíční jazykový kurz na univerzitě v Nottinghamu. Nevím, jakým zázrakem, z celého Československa jsme tam byli tři. Možná příslušné orgány unavilo moje neúnavné otravování a taky jsem byla dost aktivní a dělala řadu věcí, 10 let jsem vedla okresní komisi mladých odborářů, takže si mě možná všimli, ale to mi bylo jedno, hlavně, že jsem mohla jet.

3. Jak ses dostala na gymnázium, dostala jsi umístěnku, nebo to byla náhoda?

Umístěnky už tenkrát nebyly. Náhoda sehrála roli v tom, že během posledního roku mého studia potřebovala škola dlouhodobý záskok za angličtinářku, poslala požadavek na fakultu a ti tam poslali mě. Jestli to mělo vliv na to, že moje žádost o místo učitelky, už s diplomem, byla přijata, to nevím, ale nejspíš ano.

4. Jaké byly tvé první dny na gymnáziu a jak se ti tehdy líbilo učení? Byli studenti jiní?

Moji první studenti byli o pouhé 4 roky mladší než já, ale respektovali mě, a s kázní jsem neměla nejmenší problém. Jeden hoch po mně pokukoval, byla jsem mladá holka s dlouhými vlasy, ale paní profesorka. Nikdy jsem si se studenty netykala, dokud jsem je učila, ale myslím, že cítili, že je neberu jen jako „materiál“, ale záleží mi na nich, a s naprostou většinou jsem vycházela výborně. Studenti před 40 lety byli méně sebevědomí (někdo by asi řekl oprsklí) a tak nějak ostýchavější, neexistovalo, že by si žák vůči učiteli něco dovolil. Ale děti jsou pořád děti a vždycky je to celá škála různých osobností, které nelze vtěsnat do stejné formy. Fakt je, že pár (ale opravdu jen pár) vyloženě nepříjemných typů jsem potkala až tak během posledních 10 let, ale na druhé straně by se za starých časů nestalo, že by mě někteří studenti běželi po prázdninách obejmout.

5. Studovala jsi také zeměpis, jak dlouho jsi ho učila a kolik zemí jsi procestovala?

Zeměpis jsem sice šla studovat proto, že můj původně zvolený obor – angličtina, čeština – tenkrát neotevřeli, ale nikdy jsem nelitovala. V prvních letech jsem učila hlavně zeměpis; učitelka angličtiny, za kterou jsem tenkrát zaskakovala, mezitím nastoupila. Nejradši jsem měla oba předměty tak půl na půl, ale po revoluci se to obrátilo, a za pár hodin zeměpisu jsem musela vyloženě bojovat, ale nakonec, v posledních letech, jsem to vzdala. Dodnes se ale hlásím k tomu, že jsem geograf. Kolik zemí jsem procestovala, by bylo těžké spočítat. I když – pokud si spočítáte, kolik je států v Evropě, tak ty skoro všechny, plus USA a Kanada, z asijských Gruzie, krátce Turecko a nedávno Čína a z Afriky Mauretánie, s krátkou zastávkou v Senegalu. Měla jsem namířeno do Izraele, ale člověk míní a virus mění. Jinak bych možná uvažovala o cestě do Austrálie, kde mám taky kamarádku.

6. Kolik ředitelů na gymnáziu jsi zažila a jací byli?

Jako studentka dva, a jako učitelka pět. Nerada bych je nějak hodnotila, ale nejvíc vzpomínám na pana Křivánka, který byl pověřen vedením školy v roce, kdy jsme maturovali, a pana Dohnálka, který byl především člověk a teprve pak ředitel.

7. Kdo z tvých starších kolegů tě hodně ovlivnil a jak, koho jsi měla ráda a proč?

Já jsem se spíš nějak moc ovlivnit nedala. I když se o to občas někdo snažil. Své kolegy jsem respektovala, ale šla jsem svou vlastní cestou. Člověk má samozřejmě k někomu blíž a k někomu méně, ale nebudu uvádět jména.

Snad kromě mého třídního Josefa Šmétky, s kterým jsem neměla problém si potykat, což mi třeba nešlo u mé bývalé profesorky tělocviku.

8. Kolik let jsi učila na gymnáziu a na jakých projektech jsi ve škole pracovala?

Když nepočítám těch pár měsíců ještě coby studentka, bylo to 45 let. A co všechno jsem dělala, na to už si ani nevzpomenu. Dřív se ale všemu neříkalo projekt. Byla jsem to já, kdo dojednával první rodilé učitele angličtiny, začala jsem se studenty jezdit do Anglie, tenkrát ještě sama, a hledala jsem, s kým bychom se spojili, protože studentů bylo tak na půl autobusu. Začala jsem se soutěžemi Public Speaking, které nám víc vyhovovaly než současné olympiády, ale bohužel pak nebyly pro nás dostupné. Dělala jsem několik e-Twinningů (někdo si možná vzpomene na jeden protikuřácký). Nějakou dobu jsem byla součástí pracovního týmu Comenius. Samozřejmě nejvýznamnější a nejdéle trvající jsou MUN konference, do kterých mě počátkem 90. let zlákala mladá Natalia Mensdorf-Pouilly, když ještě nikdo v republice o nich nic nevěděl, a ani já jsem netušila, do čeho vlastně jdu, ale šla jsem. Jako do řady jiných věcí, podle hesla „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Což, myslím si, není tak úplně pravda.

9. Na jaké období učitelské kariery vzpomínáš nejraději a které bylo pro tebe pracovně nejtěžší?

Vlastně nevím. Vždycky jsem učila ráda, a nikdy mě nedostihl pocit vyhoření. Samozřejmě to nebyla jen jízda na růžové vlně (nemyslím tu pletací, Jiřino J), ale nějaké nepříjemnosti byly spíš krátkodobé a daly se překonat. Nejhorší období bylo asi, když jsem se při práci na plný úvazek starala o umírající matku. Na druhé straně, jeden z nejhezčích momentů byl, když mi moje poslední třída dala k mé fotce na tablo titul „maminka“.

10. Jak se maturovalo před sametovou revolucí? A jak vypadaly pedagogické rady a porady učitelů?

Až tak velký rozdíl to nebyl, co se maturity týče, tedy té „školní“. A vlastně ani těch porad. Jen jsme se museli zúčastňovat veřejných schůzí KSČ. Jednou se mi na takovou schůzi podařilo zapomenout, ale bylo mi velkoryse prominuto.

11. Kolik studentů cca prošlo tvýma rukama a je něco, co bys dělala, pod tíhou zkušeností, ve výuce jinak?

Tak to opravdu nespočítám. Škoda, že se nezachovaly moje klasifikační sešity. Ani si nemyslím, že bych dělala něco zásadně jinak. O tom to je, že člověk se snaží v dané chvíli dělat všechno, jak nejlíp může a umí, a nemá smysl se vracet a říkat „co by, kdyby“. Jen dodnes lituju, že jsem nedala jedné studentce u maturity ze zeměpisu čtyřku, kterou si zasloužila.

12. Vzpomeneš si na nějakou humornou historku ze svého působení na gymnáziu?

Nasmála jsem se hodně a mockrát, ale většinu jsem zapomněla a některé historky a výroky jsou nepublikovatelné. Takže namátkou třeba: Přišla jednou studentka pozdě na první hodinu, a její omluva zněla: „Paní profesorko, vy mi to nebudete věřit, ale já jsem spadla z višně.“

13. Co bys vzkázala ministru školství, jaké změny by měl zavést?

Hlavně ať proboha nedělá žádné další reformy, především u státní maturity z angličtiny. Určitě by to bylo nakonec horší, než to je. Leda, dovolím si kacířskou myšlenku, že by vyhodil celý RVP a vrátil se k osvědčeným osnovám, ale to není práce pro jednoho ministra, a když si pomyslím, co by z toho zase mohlo vzejít…

14. Jaké máš koníčky, a jaké máš plány do budoucnosti?

Koníčky, ale já radši říkám záliby, by vydaly na další stránku, bohužel mezi ně nepatří vaření a uklízení. Jinak asi každý ví: zpívání, cestování, fotografování, korespondence s lidmi od Ameriky po Nový Zéland, četba a psaní, zvířata – psy počínaje a pavoukem ze školního terária konče. A řada dalších. Pokud jde o plány, za současné situace radši nic neplánuju. Prostě beru život, jaký je, a uvidím, co přinese.

15. Jaké poselství, odkaz či dobré rady bys chtěla předat svým mladším kolegům?

Propána – přece ze sebe nebudu dělat velikána (při mé výšce by to šlo dost těžko), jehož výroky a moudra by se měly tesat do kamene. Možná se na to ještě necítím dost stará, pořád jsem schopná mít bláznivé nápady a páchat hlouposti. A jestli jednou budu dost stará, tak se toho snad ani nedožiju.

Adresa
Budova školy Gymnázium Boskovice,
příspěvková organizace
Palackého náměstí 222/1
680 11 Boskovice
tel. 516 802 211
fax. 516 453 559
email: info@gymbos.cz
ID datové schránky: avnb89q
facebook:
IZO: 102007934